nasrat

16. dubna 2014 v 20:04 | fai


Já vím a moc se omlouvám zase ta velká odmlčecí doba.

Hrozně moc se změnilo. Cvičila jsem až jsem docvičila a 3 týdny jsem nemohla chodit. Tak jsem na měsíc přestala znechucená sama sebou a mým tělem že nedokáže zabrat ani na 30 minut denně. Najela jsem na klidnější režim a cvičím dál pěkně pomaloučku polehoučku.

Za 1 měsíc se mi podařilo nabrat 6 kilo. Né že bych měla nějaké přežírací období právě naopak. Málo jídla v nesprávnou dobu, nevhodný pití, stres.

Mám dredy. Teda jsem v první fázi dredů. Další příjde zhruba za čtvrt roku kdy svou rodinku kompletně doplním ještě pár kousky. Ale jeden z dalších mých velkých snů je splněn - hurá fai!

Mám brigádu na delší dobu konkrétně do konce roku 2014. Jsem za ni ráda, budu ráda za ty peníze díky kterým si konečně něco pořídím, poplatím dluhy, koupím co potřebuju jako třeba dioptrický brýle.

Má máma je v rozkladu. Aspoň mi to každý den tvrdí. A já vidím že je a poznám to na ní ale už nemám chuť jí s tím jakkoliv pomoct. Každá rada, každé vyslechnutí je jen ztracený čas. Jako by mě absolutně neposlouchala a za dva měsíce příjde s tím co jí říkám každý den a já si jen ťukám na čelo.
Možná bych měla chuť pomáhat ale zklamala mě tak jak jsem od ní nikdy nečekala. Víte takový to jak něco nechcete říct rodičům jenom aby se o vás nebáli, nemysleli si že něco udělali špatně, že si ničeho nevšimli.
Tak já jsem jednoho dne na mámu všechno vyklopila. Ona provedla podrobný "gůgling" zajistila mi 2 sezení u jejich pracovní psycholožky měla zájem asi tak 14 dní a ahoj problém vyřešen!
A teď po půl roce? Mám dredy, mám práci = jsem šťastná!
Nechci se na ni dívat, mluvit s ní natož tak poslouchat jakou má opět depresi.
Nesnáším její věty jak jsem konečně šťastná. Jak jí neustále opakuju že "mít práci" moje sračky v hlavě nevyřeší. Je to jako křičet na hluchýho. Ona se pak jenom usměje a mele o svém.
Mámu jsem vždycky brala jako nejlepší kámošku. Drbem, kecáme o všem. Potřebuju vypadnout z bytu a mít je z krku.
Otec stále stejný - ne promiň mami na tebe je možná milej ale já budu pořád ta holka co se s ním nikdy nechtěla bavit a radši šla za maminkou.
Promiň tati, že potom co jsi po mně řval 30 minut v kuse jak jsem neschopná kráva kvůli tomu že neuklidím vysavač, nebo jak jsi řval na moje kamarády že mluví nahlas nebo dalších milion věcí, promiň že jsem nepřiběhla a neobjala tě.

Jsem totálně vyčerpaná. Ne fyzicky.
Každý den brečím, když můžu tak u sebe když ne tak na záchodě, aspoň chvíli o samotě.
Potřebuju to vybrečet, tiše vykřičet, utřít slzy a jít dál dělat co se ode mně očekává.
Pravidelně se sesypávám a nevím jak to mám vysvětlit bobanovi, který si myslí že je to kvůli němu.
Nějak to řeknu.

Miluju vás. Pokud možno smějte se a mějte se.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.